Navzdory rozšířeným stereotypům o nevychovanosti je francouzská kultura ve skutečnosti velmi formální a zdvořilá. Pro úspěšné začlenění do francouzské společnosti je užitečné znát jemná pravidla etikety, která ovlivňují každodenní interakce i společenské situace.
Jeden starý francouzský vtip vypráví o dvou bratrech – Tagueule a Politesse. Když si Politesse potřebuje před vstupem do kostela odskočit, bratr mu poradí, aby šel za budovu. Kněz se mezitím ptá druhého na jméno. Odpověď zní: „Tagueule!“ – což ve francouzštině znamená „drž hubu“. Zaskočený kněz se ptá: „A kde je zdvořilost?“ Odpověď je prostá: „Zdvořilost (Politesse) si odběhla za kostel.“
Právě takové vtipy ukazují, jak hluboce zakořeněná je ve Francii hodnota zdvořilosti. Možná při pohledu na bouřlivé demonstrace na sociálních sítích zaváháte, zda je francouzská kultura skutečně tak formální. Ale teprve při ponoření se do každodenního života zjistíte, že:
- francouzská společnost rozeznává různé stupně formálnosti,
- slovo merci v sobě často nese víc než pouhé „děkuji“,
- zdvořilost prostupuje každodenní komunikaci,
- i pozdravy a rozloučení mají svá pevná pravidla.
Článek France TV z roku 2016 (ve francouzštině) tento argument potvrzuje a upozorňuje na ústup slušnosti v politickém diskurzu. Podle něj se politický jazyk posouvá směrem k vulgaritě a mnozí současní politici se domnívají, že zaujmout voliče lze jen pomocí hrubých výrazů. Přesto se jeden významný francouzský politik od tohoto trendu distancuje.

Zdvořilost jako základ francouzské kultury
V roce 2018 se francouzský prezident Emmanuel Macron ocitl v centru světové pozornosti poté, co napomenul školáka za příliš neformální pozdrav. Jako představitel nejvyššího státního úřadu trval na tom, aby byl osloven „pane prezidente“ (M. le Président), což vyvolalo bouřlivé reakce doma i v zahraničí.
Lze debatovat o tom, zda měl pravdu, když chlapce uvedl do rozpaků, a zda šlo více o otázku zdvořilosti, nebo respektu – k němu osobně, či k úřadu, který zastává. Přesto nelze popřít, že důraz na zdvořilost je neoddělitelnou součástí francouzské kultury.
Ve francouzské gramatice je zdvořilost hluboce zakořeněná. Sloveso vouvoyer – v češtině často označované jako používání zdvořilostní formy – znamená oslovovat osoby s vyšším postavením zájmenem „vous“ místo „tu“. Mezi takové osoby patří například starší lidé, nadřízení nebo osoby na autoritativních pozicích. „Vous“ se běžně používá i při rozhovoru s učitelem, pokud výslovně nevyzve k přechodu na „tu“.
Ve Francii byste nikdy neměli zapomenout pozdravit prodavače. V malých obchodech, například v trafice, je běžné říct „bonjour“ hned při vstupu. V supermarketech se očekává, že pozdravíte každého, s kým přicházíte do kontaktu – od pultu s masem až po pokladnu. Nezapomeňte také poděkovat („merci“) za poskytnutou službu a při odchodu se rozloučit („au revoir“).
Pokročilé lekce francouzštiny se zaměřují nejen na složitější gramatické struktury, ale také na idiomatické výrazy, které studentům pomáhají porozumět přirozenému, kulturně ukotvenému způsobu vyjadřování. I v těchto oblastech hraje zdvořilost klíčovou roli.
Možnost nahlídnout do kultury Francie máte i přímo v Čechách: víc si o tom přečtěte v tomto článku.
Slovo „Merci“: Tajemství francouzské zdvořilosti
V češtině existuje několik způsobů, jak vyjádřit vděčnost nad rámec klasického „děkuji“. V neformálních situacích často postačí prosté „díky“. Někteří lidé dávají přednost osobnějšímu vyjádření, například „opravdu si toho vážím“. Pokud se chcete vyhnout tomu, aby poděkování začínalo zájmenem „já“, můžete zvolit obraty jako „velice děkuji“ nebo „srdečně děkuji“, které rovněž působí upřímně a uctivě.
Ve Francii je „merci“ téměř automatické. Pokud vám někdo něco podá, poradí cestu nebo vám jinak pomůže, očekává se, že okamžitě poděkujete. Chcete-li vyjádřit hlubší vděčnost, můžete ke slovu přidat „bien“. „Merci bien!“ pak znamená „moc děkuji“.
Tyto dvě formy – „merci“ a „merci bien“ – zpravidla postačí téměř ve všech běžných situacích. U osobnějších událostí nebo konkrétních zážitků je však vhodné upřesnit, za co děkujete. Například po večeři u přátel byste řekli: „Merci pour un repas merveilleux !“ (Děkuji za skvělou večeři.). Tento princip lze uplatnit v jakékoli situaci. Pokud jste vděční za něčí pomoc, můžete říct: „Merci pour ton/votre aide.“ (Děkuji ti/vám za pomoc.) Jestliže vám někdo naslouchal v těžké chvíli, bez posuzování, můžete mu poděkovat slovy: „Merci de m’avoir écouté(e).“ (Děkuji, že jsi mě vyslechl(a)).
Formálnější poděkování za námahu lze vyjádřit obratem „Je dois vous remercier pour avoir pris la peine…“, což znamená „Musím vám poděkovat, že jste si dal(a) tu práci…“. Tento obrat se hodí například při komunikaci s nadřízeným nebo v oficiálním dopise.
Formální vděčnost lze rovněž vyjádřit variantou „Je vous remercie bien pour…“ (Srdečně vám děkuji za…), přičemž přidání slova „bien“ nebo „beaucoup“ (hodně) posiluje účinek poděkování. Tato slova lze přidat téměř ke každému poděkování – s výjimkou rozloučení „au revoir“, u kterého by jejich použití působilo neobvykle.

„Bonjour“ a „Au revoir“: Zdvořilé pozdravy a rozloučení
Ve francouzštině lze při rozloučení použít i výraz se slovem bien – například formální frázi „Je vous souhaite bien le bonjour“, která doslova znamená „Přeji vám hezký den“. Tento obrat působí poněkud zastarale a rozhodně se nehodí pro každou příležitost. Starší sousedce ale může vykouzlit úsměv na tváři – jinak se dnes používá spíše ironicky.
Pokud si nejste jistí, jakou míru formálnosti zvolit při pozdravu nebo loučení, nejlépe uděláte, když se držíte osvědčených výrazů „bonjour“ (dobrý den) a „au revoir“ (na shledanou). Neformální alternativy jako „À bientôt !“ (Brzy na shledanou) nebo „À la prochaine !“ (Do příště) naznačují, že se s danou osobou pravděpodobně brzy znovu setkáte.
Základní lekce francouzštiny se zaměřují především na budování pevné slovní zásoby a osvojení základní gramatiky – a právě pozdravy a rozloučení tvoří jejich důležitou součást.
Pro velmi neformální situace se používají výrazy jako „À plus tard !“ nebo „À tout à l’heure !“, které znamenají „Uvidíme se později“. Tyto fráze se hodí tehdy, když se s dotyčným znovu potkáte ještě během dne. V textových zprávách se často setkáte s hovorovou zkratkou „A+“ – jde o zkrácenou verzi výrazu „À plus tard“.
Výraz „Salut !“ slouží zároveň jako pozdrav i rozloučení, ale je vyhrazen především pro přátele a vrstevníky. Mladší generace ho používá hojně, nikdy by však nebylo vhodné pozdravit „Salut!“ někoho staršího nebo osobu v autoritativním postavení. Právě tento neformální pozdrav se stal předmětem kontroverze v incidentu s prezidentem Macronem, zmíněném v úvodu článku.
Se všemi těmito možnostmi vás možná napadne, zda kromě „bonjour“ existují i jiné běžné pozdravy. V neformální konverzaci se často používají fráze jako „Ça va ?“ nebo „Ça va bien ?“, zatímco formálnější variantou je „Comment allez-vous ?“ – všechny znamenají „Jak se máš?“ nebo „Jak se máte?“.
Pozdravy se mohou měnit i podle denní doby. Po šesté hodině večer je vhodné říct „bonsoir“ (dobrý večer). Ráno se občas můžete setkat s výrazem „bon matin“, který však zní poněkud neobratně – většina Francouzů raději zůstává u klasického „bonjour“. Důležité je také nezaměnit pozdrav s rozloučením: „Bonne journée“ znamená „hezký den přeji“ a používá se při odchodu, nikoli při příchodu.
Užitečné francouzské fráze pro každodenní komunikaci
Ať už jde o obchodní jednání nebo přátelské setkání, ve Francii hraje etiketa klíčovou roli. Vstoupit do obchodu a odejít beze slova, jak se to někdy stává u nás, by tam bylo považováno za hrubost. Stejně tak se ve Francii jen tak neodchází bez rozloučení.
Francouzský každodenní život ale nezahrnuje pouze „bonjour“ a „au revoir“. Ať už jste v Paříži, nebo v malém městečku na jihu, ocitnete se v různých situacích, z nichž každá má svá vlastní pravidla společenského chování.
Pokud o něco žádáte, je vždy nutné zakončit prosbu slovem „S’il vous plaît“ (formálně) nebo „S’il te plaît“ (neformálně). Výraz doslova znamená „pokud vám/to vyhovuje“, ale ve skutečnosti odpovídá našemu „prosím“.
Představte si, že někdo sedí u uličky v autobusu a vy byste si rádi sedli k oknu. Zeptáte se: „Puis-je m’asseoir, s’il vous plaît ?“ (Mohu si sednout, prosím?). Odpovědí může být „Je vous en prie“ – výraz, který doslova znamená „prosím vás“, ale běžně se používá jako prosté „prosím“ nebo „není zač“.
Tuto frázi můžete zaslechnout i v jiných situacích, například když váš učitel na začátku hodiny řekne: „Je vous en prie, asseyez-vous.“ (Prosím, posaďte se.).
Další užitečný obrat je „Si ça ne gêne pas“, což odpovídá našemu „pokud to nevadí“. Například: „Si ça ne gêne pas, passe-moi le beurre.“ (Pokud to nevadí, podej mi máslo.) V tomto případě už není nutné přidávat „S’il vous plaît“, ale pokud frázi „Si ça ne gêne pas“ vynecháte, je na místě použít klasické „prosím“.
Jakmile dostanete máslo do ruky, je samozřejmé říct „merci“. Osoba, která vám jej podává, může odpovědět několika různými výrazy – „Il n’y a pas de quoi“ (není zač), „Je vous en prie“ nebo v neformální variantě „Je t’en prie“ (opravdu nemusíš/te děkovat).

Lekce francouzštiny navíc často zahrnují nejen jazykové základy, ale i vhled do historie, kultury a literatury – a právě zde se učíme, že jazyk je pevně spjat s pravidly společenského chování.
Žádný přehled francouzské etikety by však nebyl úplný bez zmínky o zvyku zvaném „faire la bise“ – tedy líbání na tvář při setkání a loučení. Standardní rituál la bise obvykle zahrnuje jeden polibek na každou tvář, ale počet se liší podle regionu.
Nově poznané osoby byste však nikdy neměli zdravit polibkem – při loučení už je to naopak přijatelné. Pokud jste mladší, je vhodné nechat iniciativu na starší osobě. Nejste-li si jistí, zda je situace pro la bise vhodná, řiďte se chováním lidí kolem sebe.
S těmito tipy a frázemi můžete svým interakcím ve francouzštině dodat hloubku i přirozenost. Pokud ovládáte alespoň základy místní etikety, nepůsobíte jako neinformovaný cizinec.
Brzy sami zjistíte, že Francouzi nejsou vůbec nezdvořilí – právě naopak. Jejich kultura bývá často neprávem považována za chladnou nebo hrubou, zatímco skutečná nezdvořilost spočívá v neznalosti společenských pravidel, která sami pečlivě dodržují.